patička

Blamáž století

Nárůst dětské obezity se obvykle spojuje s poklesem fyzické aktivity, ale naše výsledky potvrzují, že má i důležitý nutriční rozměr. „Špekové“ žebříčky vyspělých západních zemí totiž vedou USA a státy Středozemní, zatímco srovnatelně bohaté – nebo ještě bohatší – země západní a severní Evropy, které se ve světovém srovnání vyznačují nejvyšší konzumací tuků a živočišných potravin, toto pořadí uzavírají a zdaleka takový problém nemají. Jak je to možné?

Příčiny je nutno hledat v největší blamáži dějin světové dietologie, na jejímž počátku stál americký fyziolog Ancel Keys. Ten v 50. letech minulého století hledal důvody tehdejší epidemie kardiovaskulárních chorob, k níž došlo v souvislosti s prodlužováním délky života. Dospěl ke zdánlivě logické hypotéze, že problémem je nadměrný příjem cholesterolu ze živočišných tuků, který se usazuje na stěnách krevních cév. Na její podporu použil Keys zdravotní statistiky úmrtnosti na infarkt ze sedmi vybraných zemí – aniž by bral v úvahu, že s přesnou diagnózou si tehdy lékaři moc hlavu nelámali.

Přestože výsledky z tehdejších kontrolovaných klinických studií byly nejednoznačné, výbor amerického Senátu prohlásil, že na definitivní potvrzení Keysovy hypotézy čekat nebude, a v roce 1977 protlačil nízkotučná výživová doporučení zaměřená na snížení příjmu cholesterolu. A protože USA byly v té době nejlepší v létání na Měsíc, zdánlivě logicky z toho vyplynulo, že musí být nejlepší i v dietologii, takže toto doporučení od nich v roce 1983 opsala velká Británie a následně pak i další země. Následkem toho začal být tuk v USA masově nahrazován margaríny, řepným cukrem a sladidly. Cholesterolová hysterie se samozřejmě odrazila na poklesu spotřeby nutričně nejkvalitnějších potravin (červených mas a mléčných produktů). Současně začal ve statistikách stoupat význam trojice obiloviny – drůbeží maso – sýry, která ukazuje směrem k fastfoodovým restauracím. Tyto změny ve stravování měly za následek propad průměrné kvality bílkovin ve vyspělých západních zemích. V současnosti fakticky klesla na úroveň 60. let minulého století. Není divu, že následkem toho začaly mladé generace růst spíš do šířky než do výšky.

Žádné spojení mezi cholesterolem a kardiovaskulárními chorobami přitom prokázáno nebylo. Pokud lze identifikovat nějaké faktory, které mají konzistentní a silný vztah k riziku kardiovaskulárních chorob, jsou to ztužené rostlinné tuky (používané kdysi v oněch „zdravých“ margarínech) a vysoká glykemická zátěž jídla, vyplývající z nadměrné konzumace sacharidů, jejichž hlavním zdrojem v lidské stravě jsou obiloviny. A k tomu lze ještě přidat alkoholické destiláty, které stojí za dnešní lavinou mrtvic a infarktů v zemích bývalého SSSR.

Vrah se skrývá v poli

Srovnání zdravotních statistik ze 158 zemí světa, které jsme nedávno provedli s kolegy na našem pracovišti, nemohou přinést přesvědčivější podporu pro tento závěr. Všechny kardiometabolické poruchy (obezita, kardiovaskulární nemoci, cukrovka 2. typu) mají napříč různými kontinenty jednoho hlavního jmenovatele, kterým je vysoká konzumace sacharidů, obilovin, brambor a obzvláště pšenice. Vysokoglykemické škroby totiž vyvolávají prudké vzestupy krevních hladin glukózy a inzulínu, což vede nejen k ukládání podkožního tuku a inzulínové rezistenci, ale i k podráždění cévních stěn, které se poté organismus snaží „látat“ cholesterolem na způsob náplasti. Cholesterol tedy není příčinou, nýbrž důsledkem. Docela konzistentní je mimochodem i sestava potravin, které jsou s kardiometabolickými chorobami v nejvíce negativním vztahu a jsou současně prediktory nejvyšší délky života: vysoká konzumace tuků a (živočišných) bílkovin a všeobecně strava, která je složena z masa, tučných mléčných produktů, olejnatých semen a ovoce.

Dnešní realita je tedy taková, že nezodpovědné politické rozhodnutí založené na jedné nedotažené studii obrátilo principy lidské výživy vzhůru nohama a u ž čtyři desetiletí podporuje módní vlnu konzumace „zdravých“ cereálií, odtučněných jogurtů vycpaných škrobem a cukrem (což je nápad hodný Darwinovy ceny) a samozřejmě i veganských a makrobiotických hladovek, jejichž příznivci se nezřídka krmí různými suplementy, aby toto „zdravé stravování“ ve zdraví přežili.

O úspěšnosti strategie amerických odborníků nejlépe vypovídá fakt, že navzdory bezkonkurenčně nejvyšším výdajům na zdravotnictví mají lidé v dnešních USA bezkonkurenčně nejnižší délku dožití ze všech západních zemí. Přesto se stále najde dost naivních inovátorů, kteří by jejich názory chtěli kopírovat a prezentovat jako výsledky nejnovějších medicínských poznatků. Ostatně, mladý nizozemský dietolog Robert Hoeselaar nedávno srovnal obsah oficiálních mezinárodních doporučení s tím, co aktuálně víme o příčinách a prevenci kardiovaskulárních chorob. Propadla všechna a vůbec nejhůře dopadlo to americké.

Autor: Mgr. Pavel Grassgruber, Fakulta sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně (článek otištěn v příloze Lidových novin 1. 9. 2018)

detail