patička

Jin Qian Cao

Žil kdys šťastně a spokojeně jeden vroucně se milující pár v poklidné vesničce oplývající mlékem a strdím. Jak už tomu ale žel bývá, žádné čiré štěstí netrvá věčně, a tak jednoho dne jako blesk z čistého nebe zasáhla nebohého manžela ukrutná bolest. Načež se mu objevila ranka pod žebry jako by jej někdo jemně řízl nožem. Ale i toto nepatrné stigma stačilo k tomu, že muž po několika dnech vydechl naposled. Ztrápená choť byla náhlým a přitom záhadným skonem své drahé polovičky tak uvržena do zármutku a nejistoty, že ihned trvala na provedení pitvy a pořádném objasnění příčin smrti. Během ní byl však pouze zjištěn kámen velikosti menšího menhiru v manželově žlučníku. Nyní byla žena již zcela zmatena. Vždyť jak mohl mít pouhý drobný kamínek takové fatální následky? Nicméně neznaje věc, která by jí jejího přemilého muže lépe připomínala, zavěsila si ono žlučníkové kamenisko na řetízek na krk a po léta ho pak dnem i nocí co nejblíže svému srdci nosila.

Uplynula řada let a mnoho letokruhů přibylo na stromu života, když se jednoho podzimního dne vrásčitá a útrapami života již sešlá vdova vypravila do hor nasbírat byliny. Když se pak s plnou nůší vrátila nazpět domů, s úžasem zjistila, že se velikost jejího, na hrdle zavěšeného kamínku zmenšila o polovinu. Vyběhla jako srna ze dveří a každému, koho jen potkala, ihned vypověděla o této roztodivné události. Nikdo z oslovených však nevypadal, že by věřil v hodnověrnost takovéhoto jevu. Naopak spíše všichni litovali stařenu, která se ze stesku po dávno zesnulé nejdražší osobě již dočista pomátla. Až jednoho dne o tom uslyšel jistý bylinný lékař a vzplál v okamžení zájmem horoucím.

"Jakýpak druh byliny jsi s sebou toho dne přinesla? Nemohla bys mě prosím vzít teď hned k onomu místu, kde jsi naplnila rostlinami svou nůši?" otázal se jí s mučivou naléhavostí.

Žena poněkud vyvedená z míry mírou nadšení znalce bylinné medicíny neváhala a nedbaje bolesti svých starých kostí jej dovedla na lučinu, kde naposledy sbírala svou každoroční léčivou zásobu. Byť po jednom jediném exempláři oné zázračné rostlinky však nebyly ani stopy, a tak jim nezbývalo než počkat do dalšího roku.

Rok se sešel s dalším podzimem a přesně ve stejný čas vyrazila žena i bylinkář na horskou paseku, kde již natrhali dostatečné množství oné zázračné rostliny. Ač stařena postupovala na chlup stejně jako při loňských podivuhodných událostech, kámen na krku se nezmenšil ani o píď.

Ani jeden ani druhý se však nechtěli vzdát naděje, že by celé záhadě nemohli přijít na kloub. Když tedy opět po roce počalo padat listí ze stromů, navrátili se potřetí na teď už tak dobře známé místo. Nechtěli ponechat nic náhodě, a proto vzali každou rostlinku do poslední, co jen na horské louce byla, a přikládali ji k věkem ještě více zažloutlému žlučníkovému kameni. "Heuréka!" Jejich nezměrná snaha přinesla užitek, neboť při kontaktu s jednou obzvláště malou bylinkou se objem kamínku o znatelný kus zmenšil.

"Jde o velký skok pro medicínu i zdraví lidí"" objasnil nadšené zářící bylinný lékař. "Objevili jsme nejúčinnější lék na žlučníkové kameny." Pravil záříc a slastně trhl rameny.

 


 

Jin Qian Cao (Herba Lysimachiae) z hlediska tradiční čínské medicíny vylučuje vlhko a ochlazuje horko v játrech a ve žlučníku.

MUDr. Petr Hoffmann

detail