patička

Wu Wei Zi

Byl kdys jeden kluk jak buk, co síly měl za celý pluk. Jednoho obzvláště tesklivého podzimního dne však začal doslova odcházet před očima, neb spolu s krví, vychrchlávající ze svých křečovitě stažených úst, se mu z těla vytrácela i životodárná míza - onemocněl tuberkulózou. Postupně se jeho vzhled počal podobat stále více zpuchřelému bambusovému stonku, kymácejícímu se ve větru, a to jak svou postavou, tak i vybledlou kožní barvou. Lidé z malé vesnice se chtěli co nejrychleji zbavit takovéto, již téměř na prach seschlé a přitom potencionálně nebezpečné rostliny, neboť hrozba nákazy byla více než pravděpodobná. Jeden ze sousedů proto promptně navrhl, že by bylo nejlepší poslat ubožáka v člunu na šíré moře, nechť zemře sám, dalek všeho. Jiný pak prosazoval postavení hranice, na níž by byla oběť preventivně a bezezbytku zpopelněna a smetena z povrchu zemského. Další hlasovali pro "pouhé" podříznutí nožem a následné zakopání, alespoň šest stop pod zem.

Poté, co rodiče slyšeli všechno toto zkázonosné osnování, mající za cíl zneškodnit jejich syna jako ten nejodpornější póvl, rozohnili se do běla, že by ani z lokomotivy nešlo více páry a rozbouřené nebe by nemetalo více blesků. Žádné spásonosné osvícení se však stále do jejich horečnatě uvažujících myslí nedostavovalo. Když už strach a předsudky ve vesnici hrozily přerůst v okamžité odříznutí nepříjemného vředu, přišli rodičové konečně na možné "humánnější" řešení a vypravili se za svou zsinalou a zkroušenou jedinou ratolestí.

"Synu, můj otec i já tě nadevše milujeme. Nemůžeme ti však pomoci nijace jinak, než že tě teď ihned odvedeme do hor, kde se budeš moci schovat před rozzuřenými lidmi z vesnice. Snad budeš mít to štěstí a poté, co se uzdravíš, můžeš se opět navrátit mezi nás. Pokud však zemřeš, pohřbíme tě se všemi poctami, jakmile tě jen nalezneme," pravila synovi zlomeným hlasem jeho matka a slzy se jí koulely po tvářích velké, jak geneticky modifikované hrachy.

A tak byl, na pokraji smrti balancující chlapec doslova odnesen svými rodiči do odlehlé jeskyně, by zde žil v tichém očekávání nevyhnutelného, jen občas přerušeným smrtonosným zakašláním a odplivnutím krvavého hlenu. Rodiče mu zde ponechali značnou zásobu vydatného sušeného ovoce, jež mu mělo zajistit obživu a snad i vrátit novou sílu do žil. Všechny ovocné plody do poslední křížalky i pecičky byly snědeny, kýžený návrat sil i šťastných chvil se však ani zdaleka nekonal. Naopak chlapec již nebyl ani schopen se postavit na vlastní nohy. Po několika útrpných dnech se situace stala již zhola neúnosnou a do jícnu smrti již hledící, všemi opuštěný syn, vykřikl nazdařbůh překvapivě silným hlasem a jeho volání o pomoc se rozlehlo ozvěnou po celém dalekém okolí.

Nedaleko zrovna pronásledoval lovec svou kořist, když k němu několikanásobnou ozvou se dostal onen zoufalý výkřik. Zkušeným uchem odhadl místo původu a namísto za jelenem se rozběhl k ústí jeskyně. Zde zprvu zůstal překvapeně a ustrnule stát, pak však se vzpamatovala převažující samaritánská část jeho duše a přeptal se zase již jen pouze mrtvolným šeptem hovořícího chlapce, cože mu proboha je. Po vyslechnutí pokýval smutně hlavou a zastřeně řekl nebožátku: "Jsem pouhý lovec a žádný doktor. Obávám se tedy, že ti nebudu schopen pomoci. Mohu ti ale alespoň natrhat nějaké ovoce, abys měl čím zaplnit svůj žaludek, ještě teď musím být stáhnutý přinejmenším do velikosti lískového oříšku."

Díky ovoci, jež dobrotivý lovec nasbíral, vydržel chlapec dalších deset dní. Průběh jeho nemoci však za tuto dobu nabral zcela jiné obrátky i směr. Po týdnu měli již dokonce dostatek síly, aby opustil svou potemnělou jeskyni a nasbíral si ono doslova zázračně výživné ovoce sám.

Po několika měsících pobytu na čerstvém vzduchu, kdy pokračoval tento všemi odsouzený "nevyléčitelný pacient" v pravidelném příjmu lesních živin, potravin a pochutin, jejichž základem bylo "lovcovo ovoce", ustala též i tuberkulóza se všemi svými nepříjemnými symptomy a projevy. Nic tedy již nebránilo návratu do sladkého domova, kde dříve se konala téměř jeho poprava. Rodiče, sotvaže spatřili svou opět vzrostlou a zdravým kypící ratolest, museli se štípat do tváří a promnout si oči, neb svému zraku a opětovně nabytému štěstí nemohli uvěřit. Když se pak po tom nejradostnějším přivítání, co kdy se za posledních několik století v tomto kraji odehrálo, syna zeptali, díky jakémuže to zázraku se uzdravil, odpověděl prostě - díky jistému lovci se srdcem na správném místě a ovoci, jež vyléčí každého nemohoucího jistě. Vesnice byla též záhy jako u vytržení a to z ní tak zcela úplně nevyprchalo ani po celý další "chlapcův" život. A to se prosím dožil plného sta let!

MUDr. Petr Hoffmann

detail