Byl kdys starý lovec, který měl dva syny. Již odmalička je učil, jak ulovit zvěř. Chlapci byli čiperní a jednoho dne se rozhodli, že vyrazí poprvé lovit sami. Otec je varoval, ať počkají až po zimě, neboť ta může tak blízko hor velmi zrádná a nebezpečná. Oba bratři si však svou první velkou výpravu za žádnou cenu nechtěli nechat vymluvit.

Putování šlo zprvu jak po másle. Loučku, co znali důvěrně z dětských her záhy vystřídaly pole a pastviny z chlapeckých dobrodružství. Když ale překonali řeku po hrázi z naplaveného dříví, vkročili do lesa, kde nikdy dříve ani s otcem nebyli. Bratři se těšili, jak tu naloví dost zvěře pro celou vesnici. Ráz cesty se ale mezi houstnoucími stromy proměnil. Tajemný hvozd potemněl, stopy zvěře se vytratily i ptáci utichli. Nepomáhal jim ani výhled z korun stromů ani když špicovali uši na všechny světové strany. Šli dál podle lišejníků, až zvolna začali stoupat k mlžným výšinám.

O týden později v horách dojedli již své poslední zásoby a jejich bezvýchodná situace počala být opravdu kritickou. Horečnatě sháněli cokoli, co alespoň vzdáleně připomínalo něco k jídlu. Odpovědí na jejich kručící žaludky bylo však jen vzdálené zavytí. Nebyla to však zvěř, ale meluzína prohánějící se horskými úbočími.

Náhle se z nebe spustil příval sněhu. Skrze hustou hradbu vloček nebylo vidět ani na krok. Bratři se ani nenadáli a všechny cesty z hor byly beznadějně zavaleny. Přežít v tak neutěšených podmínkách bylo takřka nemožné. Z čirého zoufalství počaly odhrabávat holýma rukama sníh a pod ním i zem. Ejhle, objevily se kořeny jedné zvláštní rostliny.

Jako božskou manou živili se bratři vydatnými kořeny po celou zimu a když na jaře sníh v průsmycích konečně roztál, zamířili vstříc vyhřáté náruči domova.

Když je vesničané spatřili, mysleli že je zrak šálí. „Jak jste jen dokázali přežít v horách?“, otázal se stařešina. A bratři všem ukázali kořen rostliny, který dosud nikdo neviděl kam až paměť kraje sahá. Byl mohutný a podobal se rozkročené lidské postavě. Stanuli pak kořenům podobni a pravili: „Když už si nás v horách chtěla vzít bílá smrt, narazili jsme na tyto prazvláštní kořeny. Museli jsme je vydobýt společnými silami, ale námaha se nám bohatě vyplatila. Jsou velmi šťavnaté a mají sladkou chuť jen s trochu hořkosti. Síla se nám tak už po pár dnech vrátila a teď po návratu se cítíme lépe než kdy dřív.“

Každý nad životy obou chlapců již v prvních týdnech zimy zlomil hůl. Jen pro otce šťastné shledání nebylo překvapením. Po celou dobu věřil, že synové si dokáží v horách sami poradit.

Od těch dob u mužů i žen je pravý žen-šen zván též „lidskou esencí hvězd“, neboť jeho účinky nemají obdobu.

MUDr. Petr Hoffmann